Jsem pardubickou rodačkou a ve městě žiji přes 40 let. Neměnila bych. Nejen proto, že se posledních jedenáct let pohybují jen na invalidním vozíku a Pardubice považuji za město „přátelské vozíčkářům“. Pardubice jsou i mimo to mou srdeční záležitostí. S manželem zde vychováváme dceru, která bude již sedmým rokem školačkou.
Po gymnáziu jsem zvolila bakalářské studium sociální práce na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem následované magisterským oborem občanský sektor na Karlově univerzitě. Díky praxi a dobrovolnické činnosti jsem už tehdy poznala širokou práci množství neziskových organizací.
Mou první profesní prací byla osobní asistence u zdravotně znevýhodněných dětí. Cenné pracovní zkušenosti jsem získala i v soukromé sféře, třeba ve vedení pardubické pobočky společnosti zaměřené na vzdělávání dospělých. Několik let jsem působila jako konzultantka v Regionální rozvojové agentuře Pardubického kraje v oblasti administrace projektů podpořených EU. Následovala mateřská dovolená ukončená nečekaně mou zdravotní příhodou, která mi otočila život naruby. Ze dne na den jsem ochrnula a byla nucena zaměřit svůj život na hledání nové rovnováhy. Dostala jsem se zpět k práci v neziskové sféře, do oblasti nadační podpory potřebných dětí a poté k administrativní činnosti v organizaci rané péče. Působila jsem jako dobrovolnice pro přicházející ukrajinské uprchlíky a nyní již třetím rokem učím ukrajinské děti češtinu.
Svůj volný čas trávím nejraději s rodinou na chalupě a cestováním. Odpočívám při hudbě nebo dobrém filmu.
Od roku 2018 působím v Komisi pro bezbariérovost, od roku 2022 i v Komisi pro sociální a zdravotní věci. Jsem členkou komunitního plánování.
Cítím se být člověkem s pozitivním a proaktivním přístupem k životu. Chci naslouchat zájmům občanů a jejich iniciativ, předkládat a prosazovat smysluplné návrhy. Zodpovědně se zasazovat o efektivní rozvoj Pardubic. Podporuji partnerskou, nejen “doplňkovou” roli organizací občanského sektoru ve vztahu k městu.