).png)
Narodila jsem se v Pardubicích, odkud pocházeli i oba moji rodiče, ale celé dětství jsem prožila v Liberci. Do Pardubic jsme ale jezdili velice často právě za rodinami mých rodičů. Po maturitě na gymnáziu v Liberci jsem byla přijata na Lékařskou fakultu v Plzni. Během studia na lékařské fakultě jsem se však vdala, jak jinak než do Pardubic, a studium jsem nedokončila. Byla jsem si vědoma, že je vzdělání pro můj další život důležité, a tak jsem začala dálkově studovat na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Tím začala moje mnoholetá pedagogická praxe v učňovském a středním školství. Po více než dvaceti letech jsem se rozhodla pro změnu a odešla jsem pracovat do školství speciálního a pro tuto práci jsem si doplnila kvalifikaci. Po 6 letech jsem i tuto práci opustila, ze školství jsem úplně odešla a moje cesta vedla do již existujícího zařízení sociálních služeb pro dospělé osoby se zdravotním handicapem. Pomalu vstupoval v platnost zákon o sociálních službách a já jsem si uvědomila, že sociální služby pro tuto skupinu handicapovaných by mohly „vypadat“ i jinak. Rozhodla jsem se, že zkusím otevřít podobné zařízení pro dospělé osoby se zdravotním handicapem (mentální postižení) se svojí koncepcí poskytování sociálních služeb jako další alternativu pro tuto skupinu. Díky pomoci několika rodičů našich budoucích klientů a vstřícnosti úřadů bylo zařízení sociálních služeb Denní centrum Most do života do půl roku od mého rozhodnutí otevřené. Psal se rok 2006. Zřizovatelem tohoto denního centra bylo nejprve občanské sdružení Most do života a v současnosti je zřizovatelem stejnojmenný spolek. Posláním Denního centra Most do života je podpora a pomoc lidem s mentálním postižením tak, aby se jejich život co nejvíce přiblížil životu jejich vrstevníků většinové společnosti. Tuto práci jsem přijala na konci své profesní kariéry jako své poslání, které mne mnohému naučilo. Přístup k uživatelům naší sociální služby jsem založila na porozumění a respektu k jejich dovednostem a schopnostem, oboustranné důvěře a přátelské atmosféře. Přestože bych si již několik let mohla užívat starobního důchodu a jsem si vědoma, že se blíží den, kdy po odchodu z tohoto zařízení za sebou zavřu naposledy dveře a svoji „štafetu“ předám někomu mladšímu, věnuji se této práci stále naplno. To mi však nebrání v tom, abych nemyslela na svou rodinu a ve volném čase trávila co nejvíce času s rodinami svých třech dospělých dětí a šesti vnoučaty.
Domnívám se, že díky svému profesnímu působení jsem nabyla zkušenosti, které bych mohla předat dál hlavně v oblasti sociální práce, a to obzvláště v současné době.
