).png)
Mluvčí a basketbalový rozhodčí se zálibou v cestování, historii a zájmem (téměř) o všechno, co se děje kolem nás. Tak by asi znělo mé stručné představení, pro ty, kteří neradi čtou. A nyní verze pro ty, kteří mi věnují víc než jeden řádek :-)
S Pardubicemi je spjat celý můj život, kde jsem se v roce 1991 narodil. Zpočátku to byl Spořilov, poté od 12 let Dukla. Během školních let jsem z Dukly jezdíval nejdřív na „mozarťák“, později na nádraží a odtud dál do Brna na „masaryčku“ – na Masarykovu univerzitu, kde jsem se věnoval mezinárodním vztahům a evropským studiím.
Čistě studentský život jsem si ale užil jen necelé tři roky, protože jsem těsně před bakalářskými státnicemi nastoupil jako stážista na oddělení komunikace a vnějších vztahů na krajský úřad. A byla to stáž, která mi vlastně změnila život. Z pozice stážisty jsem nastoupil na plný úvazek a stal se tiskovým mluvčím Pardubického kraje. Poměrně rychle jsem se musel naučit plavat v občas poměrně složitých vodách. Při práci jsem pak dokončil denní studium (prakticky to bylo většinou spíše noční) a do současné doby působím jako mluvčí a vedoucí oddělení komunikace a vnějších vztahů „na kraji“.
Kromě práce, která vzhledem k okolnostem v posledních letech přinášela řadu nových výzev, věnuji část volného času basketbalu. S basketem jsem se poprvé potkal v šesti letech, postupně jsem ho začal i trénovat a od 15 let jsem basketbalovým rozhodčím a již několik let působím ve druhé nejvyšší mužské soutěži.
Pokud to situace dovoluje, s přítelkyní také rádi cestujeme. Pláž a moře pro nás ale moc není – cestami se snažíme poznávat země, kultury, lidi, a rozšiřovat si tak obzory a díky tomu pak také mnohdy nahlížet tady u nás na známé věci novou perspektivou. Vedle Ukrajiny a balkánských států, jako je Kosovo, Makedonie, Albánie nebo Bosny a Hercegoviny, to bylo třeba Jordánsko nebo Čína. Kromě cestování mám rád sport ve všech jeho podobách, jídlo i vaření, hudbu všech žánrů a historii, a to především tu soudobou. Zvláště v poslední době jsem se začal ještě více zajímat o historii našeho města, jeho známé a méně známé rodáky či zákoutí.
Abychom totiž mohli dále rozvíjet něco nového, musíme se naučit respektu k tomu, co nás předcházelo. S pocitem, že po nás mají zůstat trvalé hodnoty i pro další generace se musíme vždy chovat, a to nejen při rozhodování o osudu našeho města.