Je mi 50 let, narodila jsem se v Pardubicích a skoro celý můj život je spjatý s městským obvodem Polabiny, kde jsem již třetí volební období v zastupitelstvu, z toho dvě období radní. Jsem rozvedená, mám jednu dceru.
Studovala jsem na Střední ekonomické škole v Chrudimi, poté jsem upřednostnila rodinu a na vysokou školu jsem nastoupila až v roce 2010, abych své dceři dokázala, že studovat jde, dokonce i při zaměstnání. Již dvacet tři let pracuji na finančním oddělení u pardubické společnosti, která vyrábí díly pro automobilový průmysl.
Těsně před nástupem na vysokou se mi dostalo té cti, že jsem mohla doprovázet reprezentaci českých handicapovaných rybářů na mistrovství světa, kde jedním z mých úkolů byla reportáž z cesty. Sama jsem také rybářka, i když ne moc úspěšná a z velkých ryb mám vlastně respekt, ale zjistila jsem, že mě baví fotit rybáře na závodech, ať už jsou domácí nebo zahraniční závody. Focení mi zůstalo jako hlavní koníček, a práce s rybáři také, i když dnes už na mezinárodní závody nejezdím, alespoň pořádáme pro sportovní rybáře závody na řece Labi v Pardubicích, a to převážně v Polabinách.
Po ukončení vysoké jsem si splnila svůj tajný sen a společně s přáteli jsme podnikli první výlet do Asie, konkrétně do Vietnamu. Bylo to sice jen na šestnáct dní, ale procestovali jsme po vlastní trase jižní část Vietnamu, poznávali místní lidi, ochutnali spoustu místních specialit a dozvěděli jsme se o této zemi hodně nového. Samozřejmě jsem fotila a denně jsem přes Facebook posílala zprávy mé mamince, kolegům i kamarádům, kde jsem je informovala o nejzajímavějších okamžicích naší cesty. Takže vznikla další fotoreportáž, a protože jsem si východní Asii prostě zamilovala, další roky jsme ve stejném duchu procestovali Thajsko, Bali a Filipíny. Během covidu bohužel dovolená v zahraničí nevyšla, ale už máme plán pro letošní rok. Samozřejmě směr Asie, i když ne tak daleko, jako v předchozích letech.
Práce s handicapovanými rybáři i dovolené v Asii mi především ukázaly, že moje „problémy“ vlastně nejsou žádné problémy, že je důležité vážit si toho, co mám a že žádná porážka není tak velká, aby nebylo možné vzchopit se a bojovat dál. Je velmi důležité chtít, být odhodlán a vytrvat.